Jdi na obsah Jdi na menu
 


20.- 22.9. 2013 Výprava na Ivančenu

9. 11. 2013

Po dlouhých přípravách a jednom odložení termínu jsme se konečně vydali na tuto tak dlouho připravovanou akci. Ještě než jsme vyrazili následovala velká příprava. Museli jsme si domluvit ubytování. To se nám podařilo zajistit vklubovně skautů z Frýdku-Místku. Dále jsme museli nakoupit jízdenky. Protože jsme chtěli vyzkoušet různé dopravce na cestu tam jsme se rozhodli pro České dráhy a Pendolino a na cestu zpět pro RegioJet. Abychom je mohli nakoupit levněji, museli jsme zajistit jízdneky na internetu. A tak Sváča společně se Siggim na telefonu objednali lístky na cestu z Hradce do Frýdku. Pro lístky na zpáteční cestu se zastavil Siggi v kanceláři Student Agency.Anyní ještě zbývalo zajistit pamětní kámen. Opravdu reprezentační balvan zajistil Siggi, který ho také opatřil štítkem oddílu. Ještě několik dnů před odjezdem obdržel každý z účastnílů krátký email, kde se dozvěděl, co vše má koupit s sebou. Všichni se divili proč povezou z Hradce chleba, májky, marmelády apod. Až na srazu jim Siggi sdělil, že podle map na inernetu nejsou v místě žádné obchody a proto se musí vést zásoby již z Hradce. A to už se blížil čas srazu v pátek o půl páté na nádraží. Počasí nám moc nepřálo a tak sraz byl trochu netradičně u Knihy v nádražní hale. Na sraz nakonec nedorazila jen Anežka, která se omlouvala, že se bohužel musí učit a nemůže s námi jet. Nastoupili jsme tedy v konečném složení Světluška, Kaťák, Sváča, Sova, Stopař, Miska, Radek, Slimák, Pepek a Siggi do vlaku směr Pardubice. Už první spoj byl luxusní. Do Pardubic nás svezl REgioPanter. V Pardubicích jsme měli asi deset minut čas na přestup. Pod vedením Sváči jsme našli správné nástupiště a vyčkali na příjezd Pendolina. Našli jsme správný vagon a v něm zamluvená sedla. Interiér vlaku spíše připomínal letadlo, než vlak. Siggimu se stále zdálo, že jedeme nějak pomalu. Naštěstí Sváča dobře viděla na informační panel, který ukazoval kromě jiných informací i rychlost vlaku. Takže jakékoli pochyby o pomalé jízdě vzali za své. Cesta příjemně ubíhala a za dvě hodiny jsme vystupovali v OStravě, kde jsme přesedli do posledního vlaku do Frýdku. To byl již obyčejný osobák a tak hlavně starším to připomělo cestování v době dávno minulé. Okolo půl deváte večer jsme byli v cíli. Vystoupili jsme z vlaku a vydali se hledat klubovnu. Pamatovali jsme si jen to, že je kousek od kruhového objezdu. Kousek za ním se nám to moc nezdálo. Z pochyb nás vyvedl telefon Šašíka, správce klubovny, který nám volal, že jsme klubovnu již přešli. Podle jeho instrukcí jsme se kousek vrátili a už jsme se mohli ubytovávat v podkroví skatského domova. Kluci si zabrali větší z kluboven a děvčata menší. Po vybalení věcí byl čas na pozdní večeři. K ní si každý něco vybalil ze svých zásob. Ale nejvíce na odbyt šla metýnka od Páslerů. Ještě než jsme se rezešli na spaní měl pro nás připravený krátká program Pepek. Při něm jsme si připoměli známé věci týkající se Ivančeny. Neprve nám Pepek předříkal skautský slib z roku 1938. Pak připoměl několik momentů z té doby. Mnichovská dohoda, mobilizace, přepadení Těšínska polskou armádou. To vše byly impusly pro pětici roverů z 30. skautského oddílu pro zapojení do odbojového hnutí. Získávali informace vojenského charakteru, zásobovali partizánské skupiny v Beskydech, převáděli osoby přes hranice. Zvláště do Beskyd se rádi uchylovali v této zlé době. Pohoří znali již z dřívějších časů, kdy zde pořádali skautské tábory. Jejich činnost se dařilo udržet v utajení skoro do konce války. Ale na začátku dubna roku 1945 v den, kdy měli naplánován odchod k partizánům si pro ně brzy ráno přišlo Gestapo. Všichni byli vyslícháni a mučeni v ostravské věznici. Na svátek skautského patrona sv. Jiří byli Vladimír Čermák, Vladimír Pácha, Milan Rotter, Quido Němec a Otto Klein převezeni do Polského Těšína,  kde byli popraveni. Na jejich památku se rozhodla oddílová rada 30. oddílu založit na jejich památku mohylu pod Lysou horou. Stalo se tak 6. října 1946. Od té doby se na tomto místě schází skauti, aby si připoměli jejich odvahu a statečnost. Po likvidaci Junáka v roce 1948 tato tradice pokračovala. Ilegálně se zde scházeli trempové, skauti a turisté, kteří přinášeli k mohyle kámen ze svého města. Mohyla tak pomalu rostla. Naštěstí se ji nepodařilo zlikvidovat a po roce 1989 se zde mohou opět scházet nejbližší sobotu k 24. dubnu skauti. Ale nejen v tomto čase se zde zastavují lidé, aby přiložili svůj kámen a tak si připoměli odvahu, vlastenectví, statečnost a přátelství. Proto i my vyneseme k mohyle náš kámen. To bylo krátké povídání Pepka o mohyle a statečnosti a vlastenectví. Ještě než jsme se rozešli spát tak jsme si povídali o tom, co pro nás znamená vlastenectví a přátelství. Jestli i my bychom byli schopni položit své životy na naši vlast. Shodli jsme se na tom, že nyní je to dost obtížné se rozhodnout. Žijeme v relativně dobré době a nic nám v životě neschází. S tím jsme ukončili večerní debatu a šli jsme spát.V sobotu ráno nás vzbudil hlas Sváči:"Vstávejte je ráno a čeká nás krásný den!". Moc se nám ze spacáků nechtělo, ale co se dalo dělat. Rychle jsme vykonali ranní hygienu a pustili jsme se do mazání chlebů a vaření čaje. Snídaně byla zachvíli hotová. Během snídaně jsme ještě domlouvali poslední detaily dnešní cesty. Hlavně to, co kdo vezme
s sebou, abychom na nic nezapoměli. Po snídani jsme zabalili vše potřebné a vyrazili na vlak. Na nádraží ním však moc radosti neudělali. Vlak měl zpoždění deset minut. To by pro nás znamenalo, že nestihneme autobus a budeme muste jít o několik kilometrů více. Vlak nakonec přijel opravdu o necelých deset minut později. Ještě cestou jsme se ujišťovali, že autobus na nás počká. Po příjezdu do Frýdlantu nad Ostravicí jsme se hned věděli, že je to špatné. Autobus nepočkal a před námi tak bylo o několik kilometrů navíc. Nedalo se nic dělat. Nasadili jsme batohy a po modré značce jsme vyrazili směr Lysá hora. Po několika minutách
jsme za s sebou nechali Frýdlant a začali pomalu stoupat k vesničce Malenovice. Je to malebná víska v podhůří Beskyd. Na místních potravinách měli nápis:"Čerstvé pečivo každý den". To jsme si nemohli nechat ujít, abychom Radkovi nepřipoměli, že se zde může zítra zastavit pro čerstvé rohlíky ke snídani. Kousek za centrem obci je malá zvonička. U té jsme si dali první malou svačinu, odložili zbytečné svršky, protože přece jenom jsme se začali do kopce zahřívat. U kapličky jsme se pokusili i o nalezení kešky. Odpočatí jsme vyrazili do na další cestu. Ta začala být více a více příkřejší a náš postup se pomalu zpomaloval. Nebylo to jednoduché stoupat do prodkého kopce obloženi nákladem. Cesta nám i přes to pomalu ubýhala. Dokonce i počasí se umouřilo a občas prosvitlo i sluníčko. Po několika hodinách (ano opravdu nám výstup zabral několik hodin) jsme se ocitli před mohylou. Unavení, spocení, ale spokojení. Hned jsme začali obcházet celou mohylu, číst si pamětní desky umístěné na kamenech a vydýchávat náročné stoupání. Po chvilce odpočinku jsme začali připravovat umístění kamenu na mohyle a také společné focení. Kámen na mohylu umístili Stopař se Siggim. Pak následovalo focení jak před mohylou tak i u památníku. Po povinném focení a uložení kamene byl nejvyšší čas se vydat na další cestu. Však nás čekalo další stoupání až na Lysou horu. Bylo to podle ukazatelů snad jen dva kilometry, ale i ty nám dali zabrat. A počasí nám také zrovna moc nepřálo. Hora se zahalila do mraků a tak poslední půl kilometr byl docela náročný. Na vrcholu nebylo vůbec nikam vidět. Bylo jako v pohádce o skřítku Rákosníčkovi. Mlha, že by se dal krájet. Naštěstí byl na vrcholu otevřen malý bufet. Spíše takový sklep, ale by tom teplo a sucho. Po rozkoukání jsme si objednali výbornou česnečku. Pak ti z nás, kteří ještě neměli dost si objednali další dobroty, které místní kuchyň nabízela.A tak třeba Slimák si dal výborné mudle s mákem. Odpočatí a najedeni jsme se vydali dále, protože kdybychom tam zůstali o chvíli déle, většina by usnula. Bylo to nepříjemné se vydat do mlhy a chladna, ale nedalo se nic dělat. Abychom se stihli vrátit museli jsme stihnout vlak z Ostravice, který odjížděl chvíli před osomou večerní a to před námi bylo více jak osm kilometrů. Naštěstí s postupným klesáním nás opustila i mlha a dokonce začalo i prosvítat mezi mraky sluníčko. Toho jsme využili, abychom odlehčili našim batohům a dali jsme si dobrou mrkev. Posilněni jsme pokračovali dále. Sluníčko poamlu zapadlo a tak jsme zastavili ještě jednou. To proto, že nám adek každou chvíli nabízel tatranku. My jsme neustále odmítali. A tak aby mu to nebylo líto zastavili jsme na další svačinu. Než jsme si dali tatranku, každý dostal krajíc chleba s májkou. Jen Slimák odmítal chleba s tím, že před chvílí jedl. Pak se lesní cesta změnila v asfaltku, která nás zavedla až do Ostravice. Do obce jsme vešli s rozsvěcením veřejného osvětlení. Na nádraží už čekal vlak, který nás měl odvést do Frýdlantu. Protože však bylo dost času sedli jsme na lavičky před nádražím a odpočívali znaveni cestou. Chvíli před odjezdem jsme nastoupili do vlaku. Světluška neustále pozorovala informační panel a stále hlásila, že jeden z panelů běží rychleji než druhý. Vlak se konečně rozjel a Siggi byl spokojený, že tento vlak jede snad rychleji než Pendolino. Do Frýdlantu jsme dorazili na čas a v pohodě jsme tak přestoupili do vlaku směr Ostrava. Ve Frýdku jsme byli opět něco po půl deváte. Po příchodu do klubovny se děvčata dala do přípravy večeře. Po výborném sojovém masu s rýží a umytí nádobí jsme si ještě chvíli povídali a pak hurá na kutě. V neděli nás pro změnu probudil Pepek. Naštěstí vynechal svůj oblíbený zpěv. Pomalu jsme se probouzeli. Ti svěžejší začali s přípravou snídaně. Po snídani jsme se dali do úklidu klubovny, abychom ji mohli včas předat. Vše probíhalo jak na drátcích. Světluška luxovala klubovnu, kde spali děvčata, Miska začal se stíráním schodů a tak jsme vše měli brzy hotovo. Na daný čas přišel i bráška, kterému jsme předali klíče. Pak už jen poslední fotka před novou fasádou klubovny a rychle na vlak. Ten jel dnes na čas. V Ostravě jsme počkali na další spoj, který nás dovezl až do Pardubic. Byl to RegioJet, kde jsme si vychutnali výbornou kávu a někteří z nás vyzkoušeli i místní bufet. Cesta nám uběhla velice rychle. V Pardubicích se nám podařilo zastihnout i vlak do Hradce a tak jsme dorazili z této velké akce včas. Na závěr musím konstatovat, že i přes nepřízeň počasí se celá akce vydařila. Vynesli jsme kámen na skautskou mohylu na Ivančeně, poznali jsme zase jiné hory a jinou krajinu a užili jsme si krásný víkend ve společnosti členů oddílu. Tato akce proběhla za významné podpory města Hradce Králové a díky jí jsme se mohli podívat do odlehlého koutu naší země za přijaktelný poplatek. Děkujeme za podporu Městu Hradec Králové.

img_9531.jpg

img_9567.jpg

img_9596.jpg

img_9600.jpg

img_9622.jpg